Pravidlo formulované ✍Chomským & Lasnikem (1977) zakazující současné lexikální obsazení [Spec, CP] a C°:

Č. termín není. Splnění d.f.c.f. znamená, že [Spec, CP] n. C° musí zůstat na PF prázdné, porušení d.f.c.f. znamená v mnoha jaz. (angl., něm. aj.) negramatičnost. Podle generativní teorie 80. let k lexikálnímu obsazení [_CP XP [_C° Comp […]]] dochází v důsledku pohybu wh‑fráze do [Spec, CP], a to ve ↗větách relativních (1) a v ↗nepřímých otázkách (2):

Tato data ukazují, že splnění d.f.c.f. v angl. vymazáním komplementizéru na PF je možné v (1) i v (2), srov. (1b) a (2b), zatímco vymazáním wh‑slova lze splnit d.f.c.f. jen v (1), neboť vymazáním wh‑slova v (2) by se ztratil rys [otázka], který má (2) a (1) nemá, srov. (1b) × (2b).

Byla pozorována data, která ukazují, že v některých jaz. (resp. dial. či varietách) d.f.c.f. neplatí. Klasickým příkladem je bavorština (✍Bayer & Brandner(ová), 2008):

✍Rudin(ová) (1988) ukazuje, že d.f.c.f. je aktivní taky v č., ✍Ackema & Neeleman (1998) ovšem pozorují, že v č. existují kontexty, v nichž d.f.c.f. neplatí. Následující data ukazují kontexty, v nichž d.f.c.f. platí (3), a kontexty, v nichž je na PF nalevo před spojkou wh‑fráze, a tedy možná d.f.c.f. neplatí (4), (5):

V principu existují dva různé kontexty, v nichž v povrchové syntaxi dochází ke kontaktní kookurenci XP Comp na levé periferii věty a daná struktura je v č. gramatická, a tato data poskytují tedy podporu ✍Ackemovi & Neelemanovi (1998). Lexikální materiál XP a Comp se do kontaktní pozice v levé periferii věty dostane (a) po pohybu XP z pozice uvnitř této věty; (b) po pohybu XP z pozice uvnitř věty a Comp z pozice uvnitř jiné věty.

Kontexty (a) jsou dvojí: pohybující se materiál je (i) wh‑fráze, (ii) jiná fráze než wh‑fráze. V kontextech (i) se podle standardních analýz wh‑fráze wh‑pohybem dostává do [Spec, CP], a tedy jde o kontext, v němž by měl být účinný d.f.c.f.: Věta Koho zda potkala? je jako „normální“ otázka negramatická, a gramatická je jen tehdy, je‑li interpretována jako antiotázka, v níž spojka vyjadřuje ilokuční typ dotazované věty (tj. otázky): Potkala Pavla. – Koho potkala? × Potkala Pavla? – Koho zda / jestli potkala?; Přijde Pavel. – Kdo že přijde?; Běž, Pavle, domů! – Kam aby šel?; viz už (5). Už i nejjednodušší analýza antiotázek může ukázat, že v daných případech není porušen d.f.c.f., protože kontaktně postavené wh‑fráze a Comp nejsou v pozici [Spec, CP [C°…]]: Kdo_i říkáš, že t_i přijde? V závislých otázkách je d.f.c.f. taky účinný, srov. (3b). Kontaktní postavení wh‑fráze a že v (3b) je možné proto, že že není Comp (nepřispívá k signalizaci typu věty), nýbrž partikule. Jediným kandidátem toho, že v kontextech (i) v č. d.f.c.f. neplatí, tak zůstávají relativní věty typu (4a).

Kontexty (ii) dobře prozkoumal ✍Meyer (2007) a zjistil, že XP tvoří (6) topik background, (7) kontrastivní topik, (8) maximální fokus, (9) minimální fokus:

Struktury sub (10) jsou analogické se strukturami (5):

To znamená, že podle ✍Rizziho (1997) jsou pozice, do nichž je posouvá XP z důvodu tematizace n. rematizace, pozice Spec funkčních hlav ForceP, FocusP a TopicP v C doméně (viz také ↗komplementizér), tedy nikoli přímo pozice [Spec, CP], a nemohou být tedy objektem d.f.c.f.

V kontextech (b) dochází ke kontaktnímu postavení wh‑fráze a Comp v důsledku pohybu celé věty s Comp za wh‑frázi v pozici [Spec, CP] jiné věty v povrchové syntaxi, srov. např. (11) a (11a):

Velmi zajímavý případ obligátní kontaktní kookurence wh‑fráze a spojky pozorují ✍Lešnerová & Oliva (2003):

Ryze deskriptivně viděno, taková kookurence je v syntaktických strukturách, v nichž je první vedlejší věta s wh‑frází v [Spec, CP] zapuštěna ve větě první (jako součást DP (zde zařízení, za které…) a současně je zapuštěna jako (časový) adjunkt ve větě třetí: za které_i když zatáhnete t_i, tak se celý člun uvolní). Srov. i deskriptivní analýzu autorů, zatím jedinou. Rozdíl mezi (11) a (12) je vidět na tom, že struktura (11) má k dispozici povrchovou variantu (11a), kdežto (12) takovou variantu k dispozici nemá.